Luk je s člověkem spjat už od počátků jeho vývoje – patří podle archeologických nálezů vůbec k prvním nástrojům určeným k lovu.

Moderní luk se nijak podstatně svou konstrukcí a způsobem použití neliší od svého prehistorického předchůdce – teprve nedávná doba umístila na luk protiváhu, mířidla, zakládku apod. popřípadě změnila luk ve složitý a neuvěřitelně výkonný systém kladek. Jde zjevně o pomůcky, které se na luku vyskytly zpětně díky existenci moderních střelných zbraní a znalosti moderních zákonů fyziky a balistiky.

Tradiční lukostřelec však používá svou zbraň s pomocí techniky vynalezené už před dvaceti tisíci lety, podle některých vědců ale možná již před padesáti tisíci lety. Luk se vyvinul a používal s výjimkou Austrálie samostatně na všech kontinentech.

Dnes díky tradičním lučištníkům, nadšencům či pokračovatelům původních způsobů lovu, kteří luk stále používají v nezměněné podobě, víme, že lučištník až donedávna neměl potřebu používat mířidla ani další pomůcky.

Tradiční anglický lučištník, ať pravák či levák, nechává obě oči otevřené a ke střelbě potřebuje nejen trpělivost, soustředění, sílu a bystrou hlavu, ale také neuvěřitelný cvik a odhad. Odměnou mu pak je prostorové vnímání okolního prostředí a možnost zasahovat i cíle v pohybu. Původní lukostřelec je tedy specialistou na lov, na odhad vzdálenosti a lukostřelba v jeho podání je spíše uměním, než řemeslem či loveckou technikou. Být lučištníkem bylo životním stylem a kvalita jeho mistrovství byla přímo úměrná jeho inteligenci a kvalitě a délce jeho tréninku. V historii mnoha národů byli lukostřelci vždy elitou dané společnosti a luk byl často považován za zbraň, která patří jen do rukou těch nejpovolanějších a technika jeho ovládání byla předávána jako cenné dědictví či dokonce tajemství. Lukostřelba patří právem mezi olympijské sporty a patřila mezi ně už ve starověkém Řecku.